Asi si řeknete – to je zase klišé, už tisíckrát vyslovené. Podobně jako prohlášení typu – hlavně abychom byli zdraví. Ale něco na těch slovech zřejmě bude. Jinak by je nepoužívali lidé moudří, sečtělí, zkušení. Drtivá většina rodičů ale ví, že mít děti je zkušenost nepřenosná, jedinečná a z těch, které mění naše priority a žebříčky hodnot. A že se pak obyčejná „klišé“ mění v nejvroucnější a nejniternější přání.

Co mně děti přinesly do života? Především pochopení, co je to bezpodmínečné přijetí, a poznání, proč jsme ochotni dělat kompromisy. Proč své skutky a myšlenky přehodnocujeme, více nad důsledky všech okolností přemýšlíme. A to vše z jediného důvodu – protože chceme pro své děti jen to nejlepší. Zde ale vystává otázka: Co je pro ně opravdu nejlepší? Víme to? A nebo se řídíme tím, co si myslíme, že je nejlepší pro nás, a tak to automaticky přenášíme i na své potomky?

Teoreticky je to velmi jednoduché. Naše děti chtějí být především bezpodmínečně milovány, touží po bezpečí a důvěře. Potřebují se projevit jako osobnosti, být akceptovány takové, jaké jsou. Nechtějí být hodnoceny a stavěny do nějakých šablon a očekávání svých rodičů. Rozhodně by neměly být prostředkem jakékoliv manipulace nás dospělých. Jenže jak často říkáme:„Počkej, až ty budeš něco chtít…“, „Ano, bude to tak, až uděláš toto…“, „Já ti to připomenu, až…“

Neuvědomujeme si, že podobné věty jsou jedna velká manipulace.

Mám dvě úžasné děti, každé je povahově úplně jiné a jedinečné. Hodně jsem díky nim pochopila a spousty krizí překonala jednoduše proto, že tu byly ony. A já jsem tady pro ně.

Až zase příště sklouzneme k větám, o kterých jsme se dušovali, že je nikdy nevyslovíme, zastavme se. Zkusme si – my rodiče – položit otázky typu:

• Opravdu chceme, aby děti byly jen poslušní vykonavatelé našich představ?
• Jak chceme, aby naše děti obstály v životních situacích, kdy se jasně ukáže, jestli jsou dostatečně samy sebou?
• Jsem rodič, který dostatečně reflektuje potřeby dítěte, nebo jen své nenaplněné ambice?
• A jaký chci být rodič?
• Dáváme dětem dostatečný prostor, aby se projevovaly samostatně?
• Necháváme děti, aby se poučily z vlastních chyb?

Pokud si na některé otázky odpovíte, NE. Co byste mohli ve Vašem přístupu změnit? Nebo jak byste si to představovali?

Především je ale důležité si uvědomit, že děti jsou jako houby. To, jakým způsobem se stavíme my dospělí k životu, takové vzorce si odnesou do života i ony. Děti jsou velmi citlivé. Není podstatné, co jim říkáme, pokud se podle svých slov nechováme. Vnímají prostředí, ve kterém se pochybují, a velmi na ně působí atmosféra a vztahy mezi dospělými

Děti nejsou naším vlastnictvím. Přišly nám do života, aby ušly kus cesty s námi. Naším úkolem je usilovat o to, aby s námi prošly životem co nejšťastněji.

článek vyšel 3. 8. 2015 na koučinkportálu

http://www.koucinkportal.cz/deti-jsou-dar/